V kapitole o identitě a autorství jsme se dotkli práce designérů a designérek v souvislosti s principem náhody, a tak nastínili velkou zálibu českých designérů v experimentování. Někoho láká náhodu nahlížet prizmatem autorství a neposedné dělící linky mezi člověkem a dílem, jiného z pohledu výrobních procesů, dalšího v čistě materiálních intencích. Naše díla nejsou beze zbytku nikdy v moci nás samotných, ovlivňují je materiály, které často vznikly o tisíce let dřív než naše nynější umělecké „nosiče“, ovlivňují je tvůrčí nástroje. Experimentování s nimi nás může zavést na místa radikálně odlišná od našich dosavadních představ, pomoci nám nepodléhat zažitému, být avantgardní a z neznámého tvořit právě poznané. Takovým hledáním můžeme dospět ke zcela novým formám zážitku ze skleněného, keramického či porcelánového objektu.

A zde se dostáváme k autorským počinům, kterými současná domácí produkce oplývá. Řemeslná úroveň je v našem prostředí vysoká – v univerzu skla a porcelánu stále platí rčení o „zlatých českých ručičkách“, takže když se tvůrci pustí do překonávání etalonů, vznikají díla, v nichž jsou možnosti materiálu a techniky napjaté na maximum. Fascinují svým hyperrealismem, zdánlivě nemožnou fúzí materiálů, monumentálností, silnými gesty a občas až bizarností. 

HYBRIDITA

Co všechno lze ze skla či porcelánu stvořit? I když si myslíte, že realistické umění vás už ničím nemůže překvapit, tak extrémní propracovanost skleněných plastik Martina Janeckého, která nemá obdoby jak v českém, tak mezinárodním měřítku, to dokáže. Plastiky tvaruje unikátní technologií formování zevnitř žhavé skleněné bubliny foukané na píšťale. Časově i fyzicky náročný proces přizpůsobil svým představám, takže provedení detailů tváří a anatomických linií je až k neuvěření. Co je rozumu jasné ještě méně, je spojování a kombinace materiálů, které spolu běžně v symbióze nevídáme. Ať už se podíváme na objekty Luby Bakičové, která sjednocuje exaktní beton s „tekutým“ sklem, nebo nástěnný objekt od studia DECHEM, působící jako trojrozměrný alchymistický lexikon. Tvůrčí duo spojuje několik druhů skla dohromady, navíc ještě do plochy přidávají prvek světla a reflexe, který jako by prostřednictvím jakési kouzelné formule oživoval povrch skleněného objektu. Jako přelud vypadá i světelný objekt Ophelia Mariety Tedenacové – obraz ženy v něm je nejednoznačný, protože je složen ze stovek skleněných optických vláken. Tušíme, že hrdinka nebude mladá jako na známém obraze Sira Johna Everetta Millaise, protože má bílé vlasy. Zatímco Antonín Tomášek v porcelánové plastice Fishing vyměňuje tradiční zvířecí formu za plastovou láhev, Tedenacová romantickou dívku nahrazuje stařenkou bez domova, žijící na okraji společnosti, a jejíž tělo bylo náhodně vyplaveno čističkou odpadních vod.

Zástupné symboly doby k nám hovoří o stavu světa. Hybridní experimenty i monumentální měřítko nejsou pro české sklářské výtvarníky ničím extra novým i proto, že vycházejí z tradice vedení ateliéru skla na UMPRUM za doby profesora Vladimíra Kopeckého (1990–2008), který sklo neváhal míchat s kamenem, kůží či dokonce masem. K této tradici lze přiřadit i lustry ze simaxového skla od studia Olgoj Chorchoj, vzniklé ve spolupráci s výtvarným umělcem Jiřím Černickým, na kterých je navrstvený vosk z rozpouštějící se svíčky. Spojení je to tradiční, jako v případě historických lustrů, ale provedení aktualizované, využívající novodobou estetiku.

JÍT AŽ NA DŘEŇ

Neutuchající snahu zkoumat materiál, doslova se s ním potýkat, má i Rony Plesl a jeho žák z UMPRUM Johan Pertl, kteří techniku tavení a odlévání skla posouvají na zcela novou úroveň. Plesl již několik let společně s českým sklářským mistrem a inovátorem Jiřím Šínem zdokonaluje techniku, která nese jméno Vitrum Vivum a pomocí níž vytváří bezprecedentní monumenty s reliéfním pojednáním, zatímco Pertl ve vlastní malé sklárně testuje limity ručního zpracování i techniky vyžadující méně materiálu a výrazně zkracující dobu tavení skla. Jsme zvědaví, kam až tato cesta oba dovede.

Existují i čeští tvůrci, kteří záměrně opouštějí veškeré danosti, zvyklosti a vše, co už bylo řemeslem tisíckrát prověřené. V první fázi se jistými způsoby snaží rozbít či popřít materialitu skla, dekonstruovat ji až k bodu nula, aby se v druhé fázi dostali k jejímu opětovnému definování za co nejsvobodnějších podmínek. Platí to především pro Tadeáše Podrackého, který si v kritické reakci na diktát mainstreamového designu, v němž se intuitivní a emocionální hodnoty často vytrácejí, vytvořil vlastní metodologii tvorby. Její součástí jsou i nepředvídatelná, nahodilá rozhodnutí. Ignoruje zavedené myšlenkové i fyzikální procesy konstrukce, dokonce ze hry někdy vyřazuje i přírodní zákon, jakým je gravitace (pomocí externího závěsného systému), a nepočítá ani s lidskými pohybovými vzorci. Ruční řemeslné techniky, jako je lití barvy, organická modelace a podobné principy jako u přírodního růstu navíc nechce mít po formální stránce zcela pod kontrolou, a tak formuje předměty nové typologie. Tato typologie z principu nikdy nemůže být kategorizována. Díky takovémuto procesu vzniku je fyzické a pocitové propojení člověka s okolím a materiálem často daleko hlubší a přirozenější než se stolem, vázou nebo lampou.

I Maxim Velčovský si vyvinul vlastní experimentální techniku, popisovanou jako „odlévání ztraceného sněhu“. Tři zimy po sobě formoval sníh do váz a ty pak odléval do sádry. Vznikly tak „odlitky vody, kterou se jinak neustále snažíme zavírat do nádob,“ navíc z materiálu, který nám padá z nebe. Božský princip, který podporuje teorii Bruno Latoura, že v každém okamžiku se na tvorbě podílíme s Jinými a s různými nelidskými aktéry – nikdo není ostrovem.

OHLÉDNOUT SE A VYKROČIT

Pokaždé stejné, a přitom pokaždé jiné; to platí pro přírodu i pro společnost. Možnost reflexe návštěvníkům nabízí největší dílo výstavy Made by Fire, a to prostřednictvím instalačního objektu Mirror Kláry Horáčkové. Ten vznikl jako reakce na přesycenost vizuálními podněty. „Bereme jako přirozené trávit velké množství času ponořeni do představ někoho jiného, mnohdy takto strávený čas dokonce převažuje, a vědomé hranice mezi osobním a cizím či vnuceným, nebo virtuálním a reálným, se stírají,“ vysvětluje autorka. Záměrně se jedná o skleněný billboard v reálné velikosti těchto reklamních ploch, který zrcadlí nás samotné i naše bezprostřední okolí. V případě instalace výstavy Made by Fire se v něm odrážejí návštěvníci, díla a metaforicky i celý dosavadní vývoj českého designu, který zastupují. Jako jaká komunita vstupujeme nyní do světa za zrcadlem a jaká budoucnost tam na nás čeká? Bude tam realita stejná nebo deformovaná? Pozitivní a přející designu, tvorbě, řemeslu? Nebo ne?

Máme to štěstí, že český design má nakročeno do budoucnosti coby poměrně zdravá, zodpovědná entita, která už vyzrála a ví co dělá, jak to dělá a proč to dělá. Talent, kreativita, zděděná tradice a řemeslný um mu také nejsou cizí, takže má dobré šance se vyrovnat s různými, i nově vzniklými, nástrahami. A to je víc než slibné.