Když pijete chardonnay ze skleničky, dáváte růže do vázy nebo jíte tvarohovou buchtu z talíře, zajímá vás, odkud sklo nebo porcelán pochází? Víte, z čeho a jak vznikly? Události poslední doby nás donutily změnit přemýšlení – ať už vinou pandemie, války na Ukrajině, energetické či ekologické krize. Materiály docházejí, ukázalo se, že k jejich získávání potřebujeme příliš energie a převážení přes polovinu zeměkoule nefunguje. Turbulentní události odhalily odvrácenou tvář globalizace a přiměly nás klást si důležité otázky: Co dnes znamená soběstačnost? Jak zajistit udržitelnost výroby? Nakolik odolné a schopné jsou české firmy, aby se adaptovaly na nové podmínky? Jak zachovat řemeslo, a dává to vůbec ještě smysl? Možná by se všechno dalo shrnout do jedné nepříjemné otázky: Nenastává soumrak porcelánu a skla ve střední Evropě?

PRŮKOPNÍCI, KTERÝM OSUD PŘISTŘIHL KŘÍDLA

Na začátku je hromádka sklářského písku nebo kaolinu, několik tahů tužkou na papír a ohnivá pec. Na konci je malovaný talíř, broušená váza nebo křišťálový lustr, který zákazník zavěsí na čestné místo ve své domácnosti. Aby se to podařilo, potřebujete kvalitní suroviny i technologie, talentované designéry, zkušené řemeslníky, zdatné obchodníky a trochu štěstí. Přesně díky těmto ingrediencím patřily české země už od novověku mezi velmoci ve výrobě skla a porcelánu. Na konci 17. století se zrodil světoznámý český křišťál, přičemž nejdelší historii v tavení skloviny mají v Harrachově. Místní manufaktura je nepřetržitě v provozu od roku 1712, a je vůbec nejstarší fungující sklárnou na světě. Na porcelánu ze západočeské továrny Pirkenhammer se večeřelo v lodních restauracích na Titaniku a ruční brus proslavil po celém světě karlovarskou sklárnu Moser. Malovaný bílý střep z nejstarší české porcelánky Haas & Czjzek v Horním Slavkově se dostal až na dvůr britské královny nebo do Vatikánu. Podobné zářezy si připsaly desítky továren ze všech koutů dnešního Česka. Jenže dílčí úspěchy nejsou garancí, že se firmám bude dařit věčně. Platí to zejména ve chvílích dějinných zvratů – a že jich ve střední Evropě nebylo málo.

Pro pochopení vývoje našich skláren a porcelánek je zásadní situace po druhé světové válce. Konkrétně rozdělení na východní a západní sféry vlivu, odsun německého obyvatelstva a takzvané „znárodnění”. Etablované firmy ze dne na den zpřetrhaly dlouho budované vztahy, změnily výrobu a podřídily se politickým cílům komunistického režimu. V továrnách se sice příležitostně podařilo vytvořit opravdu výjimečné produkty, ale celkově se žilo z podstaty. Kreativita ustoupila zájmům strany, která diktovala, kde a co se bude vyrábět nehledě na dosavadní tradice. Výjimku tvořily prezentace na světových přehlídkách, třeba trienále v Monze a Miláně, EXPO 58 v Bruselu a EXPO 67 v Montrealu. Výstavy ukázaly průmysl v tom nejlepším světle. Realita však byla jiná. Oceňované výrobky se doma často nedostaly do prodeje a mířily hlavně na zahraniční trhy. Navzdory tomu, že Československo patřilo mezi deset největších výrobců užitkového skla na světě, Čechoslováci si navykli pít z levného lisovaného skla, plastových nápodob broušeného skla nebo ze sklenic od hořčice či marmelády. Většinou se totiž jednalo o rukodělnou produkci, která sotva pokryla export, a tak se ze skla určeného na vývoz stal doma nedostatkový artikl. Export byl pro stát klíčovým odbytištěm a zdrojem silné zahraniční měny.

BOLESTIVÁ TRANSFORMACE

V plném světle se špatná kondice skláren a porcelánek ukázala až po sametové revoluci. Do roku 1989 bylo Československo výjimečným úkazem, kde podniky vlastnil a provozoval stát. Společnosti navíc z 80 % závisely na vývozu skrze státní podniky zahraničního obchodu, které netransparentně ovlivňovaly ceny výrobků. Firmám v kapitalismu rychle došel dech, ocitly se bez potřebných obchodních kontaktů a zkušeností s exportem. Po čtyřiceti letech života ve státě s přísně limitovaným importem byli lidé místní produkcí unavení a v porevolučním opojení dávali přednost nákupu zahraničního zboží. Podniky zvyklé vyvážet na východní trhy i několik vagónů užitkového skla týdně náhle přišly o většinu dosavadních odbytišť. Ručnímu sklu se však v 90. letech dařilo dobře a firmy měly prospěch z dobrého jména i dlouholeté tradice. Problémy nastaly až po zkrachování největší vývozní společnosti Skloexport v roce 1998, změnách na světových trzích v důsledku teroristického útoku na USA po roce 2001, a finanční krizi v roce 2008. „Ve dvou dekádách po revoluci zanikla řada skláren (ŽBS Železný Brod, Chlub u Třeboně, Chřibská, Libochovice, Rosice u Brna, Škrdlovice, Lenora, Včelnička, Vrbno pod Pradědem ad.), jiné se musely vyrovnat s existenčními potížemi.”

ÚSPĚŠNÉ PŘÍBĚHY: FIRMY NAVAZUJÍCÍ NA HISTORICKÉ DĚDICTVÍ

Porcelánkám a sklárnám, které neměly silnou identitu, trvalo několik let, než se vymanily z pozice subdodavatele kvalitní a levné pracovní síly a získaly odvahu prodávat pod vlastní značkou. Cesty k navrácení ztraceného renomé se liší podnik od podniku. Někteří manažeři založili svůj přístup na nevšedním propojení výroby a návrhu v jedné zemi, jiní na dostupnosti kvalitních surovin nebo využití nevšedních schopností řemeslníků.

Úspěšný restart se v roce 2016 podařil středočeské sklárně Rückl. Novou strategii postavila na tradici prvotřídního broušení a rytí, kterou interpretuje současným způsobem – v nových kolekcích osvěžila historické dekory jako klínové řezy, pětistovku nebo kugle-špulky. Přemostit historii, mnohdy sahající až do poloviny 19. století, se současností se podařilo i sklárnám Brokis z Janštejna, Kavalierglass ze Sázavy, Moser v Karlových Varech, Preciosa v Kamenickém Šenově nebo Crystalexu z Nového Boru. Zatímco v Brokisu opustili původní techniky broušení a malování skla a transformovali fabriku v jednoho z největších a nejúspěšnějších výrobců svítidel v Česku, Kavalierglass pokračuje v tradici produkce borosilikátového skla a s tavící kapacitou přes 220 tun skloviny za den je dokonce nejvýznamnějším výrobcem tohoto typu skla na světě. Na tradiční ruční brus už 166 let spoléhají v Moseru, který se díky němu proslavil po celé planetě. Bezolovnatý křišťál z karlovarské sklárny nechybí ve sbírkách Pražského hradu ani královských paláců, od Spojeného království přes Dánsko a Španělsko až po Jordánsko. Sloučením 25 sklářských podniků z Jablonecka, Liberecka a Turnovska vznikl koncem čtyřicátých let 20. století národní podnik Preciosa, kde se dodnes vyrábí vyhlášené skleněné komponenty a svítidla, šperkové kameny, či dekorativní a technické sklo. Znovu se vyšvihnout na přední příčky v produkci užitkového skla se po roce 2009 podařilo novoborskému podniku Crystalex, který je také majitelem ochranné známky Bohemia Crystal.

Mezi úspěšné výrobce porcelánu, kterým se podařilo výrobu udržet v provozu až dodnes, se řadí firmy Thun, G. Benedikt Group a Český porcelán Dubí. Thun je nejstarším a největším českým výrobcem porcelánu, který aktuálně sdružuje trojici továren na severozápadě Čech. Jedním z nejúspěšnějších výrobců hotelového porcelánu, vyvážejícím výrobky do celého světa, je G. Benedikt Group z Karlových Varů. V roce 2002 prošla firma (tehdy ještě pod jménem Karlovarský porcelán) insolvencí, ze které jí spolu s dceřinými společnostmi Langenthal a Lilien vykoupil nový investor. Navrátil se k původnímu jménu odkazujícímu na zakladatele – bratry Benediktovy – a využil výhod nastavené konstelace. Díky trojici zavedených značek má totiž G. Benedikt Group v podstatě tři domácí trhy: český, rakouský a švýcarský, kam směřuje polovina celkové výroby. V minulém roce navíc firma přikoupila poslední českou ruční porcelánovou manufakturu Rudolf Kämpf, jejíž výrobu plánuje výrazně inovovat a zapojit do zaběhlé produkce. Snaha zachránit tradiční cibulový vzor provází i provoz Českého porcelánu Dubí. Podnik patří k jednomu ze čtyř výrobců porcelánu s cibulovým vzorem na světě, který tiskne na úctyhodných 660 tvarů. Kromě tradičního bílomodrého porcelánu však vyrábí také více než sto tvarů hrnků v pěti tisících dekorů.

NOVÁ JMÉNA NA SCÉNĚ

Mezi tradičními podniky se objevily i nové firmy – Bomma, Lasvit nebo Klimchi. Původně jako výrobce sklářských strojů se zaměřením na automatizované dekorační broušení začínala Bohemia Machine ve Světlé nad Sázavou. V roce 2010 však firma spustila vlastní značku nápojového skla Bomma, od které se postupně dostala k výrobě křišťálových svítidel. Dnes patří k nejúspěšnějším českým výrobcům designového osvětlení. V oboru jí konkuruje mladší společnost Lasvit. Spojením slov „láska” a „svit” vznikl název, který si rychle zapamatovali klienti na trzích v Evropě, Asii i Americe. V současnosti je nejúspěšnějším českým vývozcem speciálních skleněných instalací. Skrze svých jedenáct poboček po celém světě navrhuje a v českých sklárnách vyrábí dosud nemyslitelné konstrukce, pohyblivé křišťálové skulptury a skleněné fasády. Využívá při tom know-how drobných dílen i velkých skláren, a od roku 2017 také vlastní manufaktury Ajeto v Lindavě, zaměřené na umělecké zpracování skla. Soustředí se také na spolupráci se světovými lídry designu, jako jsou Daniel Libeskind, Zaha Hadid, Kengo Kuma, Campana Brothers nebo Nendo, skrze něž přitahuje pozornost k českému sklářskému řemeslu a navrací lesk zavedeným pojmům „Bohemia Glass” i „Czech Made”. Zejména v zahraničí se daří také firmě Klimchi z Kamenického Šenova. Na trhu působí od roku 2019 a zaměřuje se především na ruční výrobu kvalitních nápojových kolekcí. Postupy a tvary, které řemeslníci ve sklárně Jílek vyrábí od roku 1905 nově osvěžují návrhy výtvarného ředitele Františka Jungvirta.

JEŠTĚ NENÍ VYHRÁNO: INOVACEMI PROTI PROBLÉMŮM

Porcelánové a sklářské fabriky mají společné ještě jedno specifikum – provoz se tu prakticky nezastavuje. Ve sklárnách by došlo k zatuhnutí směsí a poškození drahocenných pecí, zatímco v porcelánkách představuje každé omezení výroby zvýšené náklady na rozhýbání celého provozu. Výroba jede nonstop v několika směnách už od páté ranní. Srdcem každé sklárny je tavící pec ze šamotových cihel, kde se sklo připravuje při teplotě kolem 1500 stupňů Celsia na jedné až několika pánvích (podle počtu barev). Podobné teploty udržují v pecích také porcelánky, a i tady jsou pece uzpůsobeny na nepřetržitou výrobu.

S takovým provozem souvisí vysoké nároky na spotřebu elektřiny a plynu, které v době energetické krize stouply až několikanásobně. „Na začátku roku 2021 se velkoobchodní cena jedné MWh pohybovala okolo 20 eur, v červnu 2022 to už bylo 100 eur za MWh, z níž vystoupala na 300 eur za MWh. Během dvou let se tak cena zvýšila pětinásobně a poté ještě trojnásobně. To byly změny, se kterými nikdo nepočítal. V historii oboru je to bezprecedentní situace, která nás donutila zvednout ceny výrobků a zároveň dramaticky optimalizovat výrobní náklady,” komentuje situaci Radek Horčička z Českého porcelánu Dubí. V přímé reakci firma razantně zvýšila ceny na svých hlavních trzích (v Česku o 20 %, v Německu o 40 % a v Koreji až o 60 %), přesunula výrobu tradičních duchcovských porcelánových figur Royal Dux Bohemia z pobočky v Duchcově (výroba zde nepřerušeně probíhala od roku 1853) do závodu v Dubí a plánuje areál odprodat. Karlovarskou porcelánku G. Benedikt Group krize donutila ke koncepčnějšímu plánování a přehodnocení vstupních nákladů. „Připravujeme investici do solárních panelů a přechod ze zemního plynu na zkapalněný propan butan. Obě změny nám pomohou rozložit závislost na dodavatelích energií a stabilizovat jejich ceny. Produktivnější technologie nám sníží náklady tak, abychom nemuseli přistupovat k dalšímu zdražování našich produktů,” říká marketingová a obchodní manažerka společnosti G. Benedikt Ivana Záškodová. Fatální dopad na firmu měla především pandemie. Firma zaměřená na gastronomické provozy ze dne na den přišla o 70 % byznysu. „Covid-19 nám ukázal, jak důležité je zaměřit se také na konečného zákazníka. Právě jemu bychom se chtěli nadále více věnovat. I v letech 2008 a 2009 jsme s ekonomickou krizí bojovali investicemi a vyplatilo se to. Za pandemie jsme proto rozšířili portfolio a přistoupili ke koupi dvou firem – Adekor v Chodově a Rudolf Kämpf v Loučkách.” Obdobně na krizi zareagovala i společnost Lasvit, která se krizi brání investicí do vlastní výroby. Koncem roku 2022 zakoupila fusingovou pec na lehané sklo, která patří k největším v Evropě a v Česku nemá obdoby. Do produkce specifického druhu skla vnáší efektivnější nakládání s energiemi a otevírá nové možnosti ve využití skla v architektuře. Podobně optimistický je také majitel sklárny Bomma Martin Wichterle, který v krizi spatřuje příležitost: ​​„Krize podle mě přináší nový pohled spotřebitelů na to, za co utrácejí. Může znamenat návrat k hodnotnějším věcem, ke kvalitě.“

Do kleští se naopak dostala nejstarší fungující sklárna Harrachov. Kvůli skokovému navýšení cen energií její majitelé několikrát veřejně oznámili, že hrozí přerušení výroby a propouštění zaměstnanců. Nakonec k tomu ale naštěstí nedošlo a výroba s tradicí 310 let pokračuje i nadále, a už plánuje další rozvoj a investice. „Zatímco v roce 2021 jsme nakupovali plyn za fixní cenu 19 eur za MWh, v roce 2022 činila průměrná cena závratných 134 eur za MWh. Na rok 2023 máme dodávky plynu opět fixně zajištěné za výrazně nižší cenu. Při roční spotřebě kolem 8000 MWh plynu se naše náklady na plyn v roce 2022 zvýšily z necelých 200 tisíc na více než 1 milion eur,” říká majitel sklárny František Novosad.

Tragický dopad měla krize na etablovanou sklárnu Egermann, navazující jménem na vynálezce, který do výroby skla začátkem 19. století přinesl inovativní malířské postupy – metodu lazurování, zejména v červené a žluté barvě, a technologii imitující polodrahokamy, známou jako lithyalin. Sklárna dlouhodobě živořila, nedokázala dědictví rubínového skla ve 21. století atraktivně využít, a tak se na sklonku roku 2022 rozhodla výrobu raději definitivně uzavřít.

SVĚT SKLÁREN A PORCELÁNEK UCHVÁTÍ KAŽDÉHO,
ALE CHCE TO VÍC ODVAHY

Sklárny a porcelánky patří k našemu rodinnému stříbru. Jakmile je jednou navštívíte, jejich svět vás uchvátí. Jak se ale v historii několikrát ukázalo, pokud firmy přestanou inovovat, láska k řemeslu je nespasí. Fungující fabrika je soubor drobných koleček, které do sebe musí perfektně zapadat. Rozhodit je nesmí ani proměnlivý společensko-kulturní kontext.

Poslední vývoj ukazuje, že se sklárny a porcelánky nevzdávají. Především skláři mají dobře našlápnuto. Užitkové sklářství stále sice stojí a padá na přímých realizacích pro zahraniční firmy, ručně broušené a foukané sklo však zažívá renesanci a postupně se osamostatňuje v rámci soběstačných značek. Sklárny ke kumštu svých řemeslníků čím dál častěji přidávají spolupráci s designéry, promyšlený marketing a obchodní kontakty po celém světě. Designové inovace naopak trochu chybí porcelánkám, které už desetiletí vyrábějí stejné tvary i motivy a brzdí je odvaha zkoušet nové věci.

Ačkoli na jejich obranu nutno podotknout, že zatímco vznik nového tvaru je ve sklářství poměrně rychlá záležitost, v porcelánové průmyslové výrobě se jedná o cenově náročný a zdlouhavý proces. Jak píše Klára Hegerová: „Sklářský průmysl měl možnost vstát z popela díky návaznosti na architekturu. Firmy Lasvit či Preciosa slaví zahraniční úspěchy, ale jejich kmenovým sortimentem jsou velké interiérové instalace. Proti tomu porcelán, ze své podstaty drobný užitkový či dekorativní předmět, není konkurenceschopný. Na českých přehlídkách designu vidíme silnou generaci skvělých mladých tvůrců, kteří se věnují porcelánu, ale výrobu si většinou zajišťují sami. V případě přežívajících fabrik totiž můžeme hovořit o jakémsi strachu z moderní produkce a možná i neochotě soudobý porcelán prodávat. Myslím, že je škoda, že čeští výrobci porcelánu neangažují umělecké ředitele a ředitelky z řad renomovaných designérů, jako to naprosto běžně dělají české sklárny. Nová česká porcelánová vlna tedy ještě nenastala.“ Transformace se v porcelánu odehrává jen minimálně, a to je škoda. Lpění na neměnnosti totiž z křehkého materiálu dělá příliš křehký byznys.