→ Být svým vlastním pánem? Ne tak docela!
Studiová tvorba má mnoho výhod. Autor má plnou kontrolu nad celým procesem – od první skici přes použitý materiál až po výsledek. To se však neobejde bez značných zkušeností, odborného vzdělání a řemeslné zdatnosti. Sklo a porcelán jsou totiž jedny z mála výtvarných oblastí, v nichž je samostatnost velmi obtížná a mnohdy téměř nemožná. Vlastní pec v ateliéru je drahá a autor by musel ovládat nespočet technik, aby si vystačil sám. Řemeslník je de facto prodlouženýma rukama umělce, který je tak často závislý na jeho schopnostech a vůli se do výtvarných záměrů vcítit. Výjimkou není ani situace, kdy autorovu myšlenku zhmotňuje hned několik profesionálů, jejichž um je pro finální výsledek klíčový. Obzvlášť u skla bývá i sebemenší chyba fatální – objekt se deformuje nebo praskne a autor musí začít znovu.
„Náhoda tu nikdy není sama. Autor jí musí připravit místo; musí zvolit nějaký řád, nějaký systém, v kterém teprve může náhoda fungovat.”
VŠECHNO ZLÉ JE PRO NĚCO DOBRÉ
Průkopníci autorské tvorby v oblasti skla se v Československu objevili v 50. letech. Paradoxně jim pomohlo centralizované řízení podniků. Z dlouhodobé frustrace talentovaných umělců se zrodila obrovská touha po samostatné tvorbě, režimu navzdory. Do produkce státních firem se dostal jen omezený počet kvalitních návrhů užitého skla.
Zvláště sklářští výtvarníci toužili po uplatnění svých znalostí, a tak se vrhli do nejistých vod vlastní tvorby dříve, než tomu bylo jinde ve světě. Šlo o experimenty, které často překračovaly hranici mezi užitou tvorbou a volným uměním. Měly podobu soch, vitráží nebo site-specific instalací. Brzké začátky samostatné tvorby v Československu oceňují i odborníci – považují je za první vlaštovky v mezinárodním kontextu, který si na ateliérovou tvorbu ještě několik let počkal. Tato praxe se postupně stala natolik běžnou, že dnes podíl autorské tvorby na českém trhu se současným designem tvoří naprostou většinu. Originály a limitované kolekce k českému designu patří stejně jako průmyslová výroba.
NEVYZPYTATELNÁ PROMĚNNÁ JMÉNEM NÁHODA
Spolupráce několika lidí vyžaduje přesné plánování a jasnou představu o výsledku. Co když ale tvoříte spontánně a zajímají vás experimenty, hranice a možnosti často nevyzpytatelného materiálu, nebo chemické reakce? Do hry se náhle dostává další nevyzpytatelný prvek – náhoda.
Jako vítanou součást umělecké tvorby vnímá náhodu designérka Lada Semecká, která dohromady spéká skleněné tabule, které prosypává speciálními sklářskými písky. Nechává tak vzniknout nahodilé struktury, o jejichž výsledné podobě má pouze hrubou představu. Překvapit se do jisté míry nechává i Milan Pekař, který experimentuje s glazurami v keramice. V jeho pražském ateliéru vznikají neopakovatelné dekory na jinak formálně precizně dotažených vázách. Díky velkým zkušenostem, a až vědeckému přístupu k tvorbě, dokáže alespoň přibližně odhadnout, jak bude výrobek vypadat. Zcela spontánně k tvorbě přistupují Silvie Luběnová a Adéla Fejtková z projektu Live Longer. Metodou kintsugi k sobě slepují porcelánové střepy a zachraňují tak vzpomínky majitelů, aniž by předem věděly, co přesně ve výsledku vznikne. Jejich ruce se volně pohybují mezi střepy lesklého porcelánu, který má mnohdy jen sentimentální hodnotu, a rozhodují o nové podobě, jež se často radikálně liší od originálu. Projekt Live Longer se záměrně nachází na pomezí autorství, služby a řemesla. S mírou autorství si pohrává i projekt Bohemia Original Glass Czech Crystal Davida Valnera. Navazuje na tradici kýčovitých skleněných sošek a těžítek, které patří k lidovému sklářskému koloritu. Valner se jejich výrobou okrajově zabýval již v předpandemické době. K zásobování turistických obchodů v centru Prahy se uchýlil s vidinou snadného zisku a uživení nákladného provozu rodinné sklárny. Během pandemie však zájem o sošky upadl a jeho napadlo použít je ke kritice masového vkusu. Ze skleněných sošek vyrobil trojici uměleckých artefaktů, které komentují proměny pandemické společnosti. Vlastní sklárnu provozuje na severu Čech také Zdeněk Lhotský. Počítá se ke světově vyhlášeným odborníkům na tavené plastiky, které vytváří ve spolupráci s předními umělci, jako jsou Marc Newson, Ben Storms nebo Karen Lamonte. Lhotský stojí mimo jiné i za výrobou oken pro barcelonský chrám Sagrada Família nebo skleněného sarkofágu pro dánskou královskou rodinu. Ten dnes dominuje Katedrále v Roskilde a řadí se k největším skleněným plastikám na světě vůbec. Na výstavě Made by Fire ho reprezentuje jeho vlastní tvorba a výsledky materiálových experimentů s taveným sklem. Patentovanou technologii Vitrucell alchymisticky zdokonaluje už bezmála 30 let. Ta je inovativní svými polygonálními strukturami, které se při tavení do skla dostávají. Výsledkem jsou zdánlivě vnitřně živé objekty, ve kterých jako by se při dopadu světla odehrávaly přírodní jevy.
KRITIKA ŽENSKÝMA OČIMA
Zejména sklářství je maskulinní obor, jelikož vyžaduje fyzicky náročnou práci na huti se sklářskou píšťalou. Z důvodu ochrany zdraví byla dokonce ženám v Československu kvůli extrémní namáhavosti dlouhé roky zakázána. Navzdory fyzickým překážkám se v současné sklářské tvorbě uplatňuje hned několik generací žen s ambicí pracovat na uměleckých solitérech nebo v oblasti art designu. Mezi stálice patří Luba Bakičová, která se ve své tvorbě zabývá kontrasty materiálů, vzájemnými reakcemi a rozdíly, často s důrazem na prvek destrukce. Nejraději má sklo v kombinaci se žáruvzdorným betonem.
Zatímco v zahraničí je gender, sexualita či identita běžnou součástí uměleckých děl, v českém umění stále platí za okrajová témata. Tento rozdíl naštěstí v posledních letech smazává generace mladých umělkyň jako třeba začínající keramická designérka Markéta Špundová. Navzdory svému věku se jí na scéně daří prosazovat i díky kontroverzním projektům, které míří přesně na společenská tabu. Její Desatero onanie je osobní zpovědí a vzepření se tradiční katolické výchově. Proti zákazu masturbace diktovanému katolickou vírou namířila samotné biblické desatero a záměrně vytvořila kolekci objektů, které připomínají lidskou sexualitu i důležitost sebelásky. Podobám lásky se věnuje také Luisa Bělohlávková v kolekci Love. V keramických sousoších navazuje na tradici duchcovských figur Royal Dux Bohemia a aktualizuje je o náměty pojednávající o lásce mezi dvěma muži či ženami. Podobně rozvíjí i téma mateřství, kdy jeho aspekty vystihla v ručně stavěné i glazované soše Viva La Mamma. Originální příběhy seznámení se odehrávají na vázách Party Vases od Dominiky Petrtýlové. Jak už název napovídá, autorka hledá náměty na zábavách – většinou si vyhlédne čerstvý pár a snaží se pak v ruční malbě na skle zachytit jiskřivou atmosféru seznámení. Občas se výjevy odehrávají na tanečním parketě, u baru nebo cigaretě před podnikem. Vázy nechává záměrně foukat z tmavého skla, na němž malby dobře vyniknou a následně je doplňuje na míru vytvořenými neony, které výjev noří do tajemné atmosféry neopakovatelného večera. Přesnou ruční malbou se zabývá také Tereza Hrušková. Její kolekce 2841 (Selfie Vases) vyhrála v roce 2018 hlavní cenu Franz Rising Star Award v Číně a v roce 2019 byla součástí britského keramického bienále ve Stoke-on-Trent. V trojici váz Hrušková zachycuje hyperrealistické výjevy zobrazující samotný výrobní proces. Umělkyně na nich maluje sama sebe při výrobě a cyklí tak projekt do uzavřené smyčky. Zároveň se v nich Hrušková zaměřuje na význam rukodělné výroby a zdůraznění jejího místa v moderní době. Nástrojem kritiky se keramika stává také v rukou Lenky Záhorkové a jejím projektu Tak to bylo. Záhorková je v něm však spíše hybatelem, než samotnou autorkou – tvůrci jsou běžní senioři, kteří do porcelánu zaznamenávají své vzpomínky. Po zatavení do glazury se kresby stávají mementem a nesmazatelným záznamem myšlenek.
„Umělec netvoří ve vakuu. Stejně jako kdokoliv jiný je součástí společnosti – vědomě i nevědomě proto vkládá do svého díla obsahy.”
SILNÁ POZICE AUTORSKÉHO DESIGNU
Hlína a sklo jsou ideálními nástroji pro vyjádření myšlenek. Ať už se jedná o vystižení společenského fenoménu nebo kritický komentář, v autorských artefaktech je na ně prostor. Každodenní spotřebu domácností totiž uspokojují především průmyslově vyráběné produkty, zatímco ty ateliérové umožňují vytvořit další hodnoty nad rámec těch užitných. Hrnek tak už nemusí být jen hrnkem určeným k pití, ale může se z něj stát sofistikovaný umělecký objekt. Umělec se tak neomezuje pouze na funkci a praktičnost, ale popouští uzdu fantazii. Limitované série se nachází kdesi na pomezí umění a designu a zároveň představují přípravné pole pro aplikaci do průmyslu. Některé z limitek se totiž ve finále do velkovýroby přeci jen probojují nebo jí alespoň inspirují, čímž přitáhnou k autorovi či autorce pozornost veřejnosti. Většina z českých umělců a umělkyň tak tvoří paralelně na několika frontách. Lucie Koldová, Maxim Velčovský, Jan Plecháč, nebo Rony Plesl navrhují kromě vlastních kolekcí a zakázek na míru i pro velké firmy, kde je kontrola nad výsledkem omezená.
